Svatý Jan Zlatoústý a jeho homilie na ožehavá místa v Pavlových listech

Svatý Jan Zlatoústý a jeho homilie na ožehavá místa v Pavlových listech

 Jak se sv. Jan Zlatoústý staví k některým otázkám ohledně žen?

 

Tento příspěvek vznikl jako reakce na komentář ve vydání Nového zákona v překladu V. Bognera (KNa 2003, s. 547). Autor přechází do líbivého tónu, snaží se budit dojem erudovanosti, který vyhovuje dnešní době, kdy bojovný feminismus upevňuje své pozice. Dopouští se tak politováníhodného zploštění pohledu na ženu. Snahou tohoto příspěvku je upozornit na to, že takové názory jsou v rozporu s Tradicí.

Komentář k 1 Kor 11,7-10:

… Pavel zde podle vzoru rabínů vychází z Gn 1,27; 2,18. Jeho názor je poplatný tehdejší době a není závazný jiným dobám.

 

Banalizací Pavlových slov se narušuje stavba křesťanské antropologie. Proto není žádoucí označovat některé pasáže za dobově podmíněné, a tedy pro dnešní dobu vyčpělé, ba naopak, jsme voláni, abychom objevovali jejich význam pro dnešek. To není žádný nezdravý fundamentalismus, vždyť v Duchu svatém je každý křesťan schopen originálním způsobem žít zvěst evangelia v plném rozsahu v každé době.

  

1 Kor 11,2-16 (PG 61, 211-224)

2  Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. 3  Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. 4  Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, 5  a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou ; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. 6  Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. 7  Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy. 8  Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. 9  Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. 10  Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům. 11  V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, 12  vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – všecko pak je z Boha. 13  Posuďte to sami: Sluší se, aby se žena k Bohu modlila s nezahalenou hlavou? 14  Cožpak vás sama příroda/přirozenost! neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, 15  kdežto pro ženu ctí? Vlasy jsou jí totiž dány jako závoj. 16  Chce-li někdo umíněně na tom trvat, tomu říkám: Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích.

 

Jan Zlatoústý píše, že sv. Pavel zřejmě reaguje na zlořády, které se vyskytly v korintské církevní obci (213A) a odvolává se na ústní předání (paradosis agrafos), nikoli písemné (213D).

 

Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh (1 Kor 11:3).

 

Chrysostomos při výkladu tohoto verše sahá k trinitární analogii: tak jako muž je hlavou ženy (hlava je s tělem téže podstaty), stejně tak hlavou Krista je Bůh, protože Otec a Syn jsou téže podstaty (homoúsios) (214B). Jaký je vztah mezi Otcem a Synem, takový je vztah Krista a muže, vždyť hlavou každého muže je Kristus. Kdybychom jakkoli odstranili hlavu, pak by byl narušen vztah Otce a Syna a také muže a ženy. Podřízenost ženy není útokem na její ženství, je stejně svobodná a hodná téže úcty (homotímos) jako muž (214D). Na Krista zrozeného z Otce nahlíží jako na rovnocenného rádce (symbúlos), a nikoli otroka (215A).

V křesťanství je žena evidentně podřízena muži. Toto podřízení má mimo jiné svůj kořen v prvním pádu člověka, protože předtím se muž o ženě vyjadřuje slovy kost z mých kostí a tělo z mého těla. Na počátku nepadlo ani slovo jejím podřízení (215B). Ale když podlehla pokušení hada, zaslechla: Budeš toužit po svém muži.

Žena i muž dostali už od počátku mnoho různých symbolů (symbola), muž symboly moci, vlády, žena podřízenosti. Je zcela vyloučené je mísit (216B)! Totéž platí o oděvech, muži nemají nosit ženské oděvy a naopak. V tomto případě jde o lidská ustanovení, oč důležitější je ustavovení Boží, které je zapsáno v přirozenosti muže i ženy – nezahalovat se, resp. zahalovat se (1 Kor 11:14 fysis!). Kdykoli se mluví o přirozenosti, mluví se o Bohu a jeho ustanoveních. Není to maličkost! Zanedbání maličkosti je předzvěstí větších pochybení (216D). Ten, kdo přestupuje tato ustanovení a  všechno směšuje, zaprodává Boží dary, shazuje na zem poctu, kterou dostal od Boha – to se netýká jen muže, ale i ženy (216D). Pro ženu je největší poctou, když dbá na to, co je vlastní jejímu stavu , a naopak upadá do hanby, když se proti tomu bouří (216D).

 

Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou (kata kefalés echón), zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou (akatakalyptó té kefalé), zneuctívá toho, kdo je jí hlavou (1 Kor 11:4-5).

 

Jan Zlatoústý s mírným podivem zdůrazňuje, že v apoštolské době prorokovaly i ženy.  Sv. Pavel nenutí muže k neustálému odhalení hlavy, to platí jen pro čas modlitby (srov. zvyk v našich chrámech: pánové smekají za jakýchkoli okolnosti, dámy nikoli). U ženy je situace jiná, protože Pavel dodává: je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje (1 Kor 11:5-6). Tedy ustanovení o zahalení platí i mimo čas modlitby a prorokování, protože ostříhání či oholení je trvalé (217B).

Chrysostomos upozorňuje (217B) na jemný filologický rozdíl mezi mužem s něčím na hlavě (kata kefalés echón) a ženou s nepokrytou hlavou (akatakalyptó té kefalé). Bohatý účes (komé) je pro muže pokrývkou hlavy (kalymma), proto pranýřuje tento výraz mužské změkčilosti a marnivosti (v časech dávných byl Alkibiadés terčem uštěpačných narážek za svou bohatou hřívu – viz Platónovy dialogy). Odhalená hlava ženy je tedy chápána stejně jako hlava ostříhaná či oholená, což bylo poznávacím znamením otrokyň a prostitutek (viz V. Hugo: Bídníci, Cossetina maminka se z nouze nechá ostříhat a vytrhnout dva přední zuby, které zpeněží, načež se z ní stane prostitutka). Proto v určitém afektu Pavel říká, že je jedno, jestli je žena nezahalená nebo ostříhaná, výsledek je stejný – hanba.

Hanba by však mohla být příliš negativní motivací k zahalenosti žen. Mnohem závažněji a životaschopněji zní následující tvrzení (217C): Jestliže odvrhneš závoj ustanovený Zákonem (tj. thesei – lidskou konvencí, pozn. TM), pak odvrhni i ten, který velí sama přirozenost (tj.fysei – od přirozenosti, nařízením Božím, pozn. TM). Jak již bylo řečeno, kdykoli vstupuje do hry přirozenost, máme co dočinění s Bohem, který je jejím původcem a architektem.  Dále exegeta podotýká, že sv. Pavel nepoužil v souvislosti se ženou sloveso komátó (ať si nechá narůst bohatý vlas), ale katakalyptetó (ať se zahalí, nejspíš závojem). Svatý Pavel o něco dále píše, že dlouhé vlasy jsou pro ženu něčím jako závojem (srov. 1Kor 11:15). Jan Zlatoústý vysvětluje, že ostříhání/oholení (ostříhání je třeba chápat nakrátko, nikoli jako drobnou úpravu délky vlasů či střihu) je aktem vůle, je tedy vědomým odvržením přirozené zahalenosti (218A).

 

Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy (1 Kor 11:7).

 

Druhý důvod, proč se muž nemá zahalovat: nejen proto, že jeho hlavou je Kristus, ale také proto, že je obrazem a odleskem slávy Boží. Proto muž nemá pohrdat symboly vlády, kterou přijal z ruky Boží, a žena znaky podřízenosti. V případě vzepření jednají proti Bohu.

 

Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže (1 Kor 11:8).

 

Tímto Pavlovým výrokem podpírá předestřenou hierarchii: muž – žena: aitiá – aitiaton: příčina – zapříčiněné (srov. 218C).  Vraťme se však ke vztahu Otce a Syna a ukažme, jaký to má dopad na čest (tímé) osob. Otec je ploditel (gennétór) svého Syna, který je zplozený (gennétos), jak to vyznáváme v krédu. Tedy Otec je příčinou, Syn je zapříčiněný. Oba se liší pouze počátkem, nikoli ctí, kterou mají Otec a Syn spolu s Duchem svatým stejnou.

Když vztáhneme tuto analogii na lidskou rodinu, docházíme k závěru, že rozdíl mezi mužem a ženou je v počátku, nikoli ve cti. Patří jim rovná čest, jsou homotimoi.

Vnější, řekněme starozákonní podřízenost ženy má svůj počátek (arché) v podlehnutí hadovým svodům.

 

Chrysostomos pokračuje dále ve výkladu, ponechává stranou zahalení jako důsledek podřízenosti mužům a přistupuje k argumentu s anděly.

 

Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům (1 Kor 11:10).

 

Závoj je u ženy znamením počestnosti a dobré vůle ji zachovat (218C). Odložit závoj znamená odložit ženskou tvář (schéma – komplikovaný výraz, který zahrnuje jak fyzické vzezření, tak způsob chování a snad i jakousi vnitřní ženskost, jelikož vnější gesta jsou vyjádřením vnitřního postoje a prostředí. Pozn. TM). Vzhledem k tomu, že závoj je znamením moci, pokud jej žena odloží, je to totéž, jako kdyby král odhodil svůj diadém a nasadil si otrocké jho (himation dosl. halenu, 218D). Zde si můžeme všímat velkého posunu v chápání závoje. Co dřív bylo znamením podřízenosti, najednou se stává výsadou!

Chrysostomův zprvu možná misogynní tón přechází do tónu velmi uctivého citováním dalšího Pavlova verše z listu Korinťanům:

 

V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy (1 Kor 11:11).

 

Koncept muže jako příčiny a ženy jako zapříčiněné trochu rozmělňuje tvrzením, že Bůh je přece příčinou všech a všeho (219A). Ale zakončuje větou, že jakási nadřazenost muže je ustanovením Božím, nikoli lidským, a proto se jí nemáme vzpírat.

 

Když vlasy jsou ženě dány jako závoj (srov. 1Kor 11:15), je nutné se halit ještě do dalšího závoje? Jan Zlatoústý odpovídá (219C), že dlouhé vlasy jsou závojem přirozeným (apo tés fyseós), nicméně je třeba rovněž dávat najevo podřízenost osobním rozhodnutím, z vlastní vůle (apo tés proaireseós). Sama přirozenost to tak určila a dává přednost zahalení. Nechť tedy i ženy k tomu přidají něco svého, aby nebudily dojem, že se staví odmítavě vůči zákonům přirozenosti (což je vrchol opovážlivosti) a bojují nejen proti nám (tj. mužům), ale také přirozenosti (viz výše Janovo chápání přirozenosti, v podstatě to znamená vzpouru proti Bohu) (219D). Bůh totiž v Sodomě tvrdě zasáhl, když se lidé vzdali toho, co je přirozené, a přiklonili se k protipřirozenému, tedy zvrácenému, říká sv. Pavel.

V důsledku se tedy pohané nemohou vymlouvat na neznalost Boha, protože přirozenost je společná všem lidem a sama o sobě zjevuje Boží plán s člověkem.

Komentátor tedy zastává názor, že žena má chodit zahalená neustále, zahalenost má být zřejmá i z jejího chování a skutků (220B). Dříve ženy svým mužům vykazovaly přední místo, nazývaly je pány a oni je nade vše milovali. Muži mají svým ženám ulehčovat sladké jho manželství, které spolu nesou.

Abrahám si vzal Sáru jako sestru, nenazývá ji ženou. Toto místo vybízí k prorozjímání vztahu snoubence a snoubenky. Sára nebyla Abrahámova rodná sestra, dopustil by se totiž krvesmilstva. Zvolání sestro! nacházíme rovněž v nejtajuplnější knize SZ – v Písni písní. Jan upozorňuje na nebývalou oddanost Sáry, která svého muže následovala na strastiplné cestě bez hlesu a jediného náznaku odporu. Tuto ženu klade před oči posluchačkám jako vzor (221B). Statečná Sára nezrazovala svého muže od boje, všechno v tichosti statečně nesla spolu s ním. Abrahám nepohrdl svou ženou, přestože byla neplodná, jak by to v té době udělal téměř každý. Ale oba se nezávisle na sobě utíkali k Bohu, Sára byla ochotná ustoupit Abrahámovi, aby zplodil potomka s otrokyní. V Abrahámově přístupu k Hagar nebyl ani náznak vilnosti. To, co nebylo tehdy zakázáno, teď povoleno není.

Ve zbytku homilie se Jan Zlatoústý věnuje vztahu muže a ženy v manželství, vyzývá k vzájemným ústupkům a ochotě podstoupit cokoli ve prospěch druhého. Uznává těžší pozici a slabší kostituci (doslova slabá nádoba) ženy a proto velmi důrazně apeluje na muže, aby se své role zodpovědně ujímali. Pohrdá muži, kteří byť nepatrně vztáhnou ruku na otrokyni, neřku-li svou ženu! Muž má uvážit, jakých dobrodiní se mu skrze ženu dostává, má děkovat za děti, které mu povila, že je mu klidným přístavem, kam se může uchýlit po plavbě na rozbouřeném moři. Proto je nanejvýš žádoucí, aby se k ní choval s jemnocitem a shovívavostí a nade vše ji miloval.

Jan uvádí příklad zemědělce a půdy (223A). Každý dobrý rolník pečuje o svou půdu s největší pečlivostí, a to i v době, kdy rodí jen plevel.

Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s námi se všemi. Jemu patří spolu s Otcem i Duchem svatým veškerá sláva, čest a moc nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

 

Naším úkolem není slepé dodržování litery. Všichni jsme ve křtu a biřmování dostali téhož Ducha jako apoštolé a např. Jan Zlatoústý. Slova Písma platí neustále, jsme voláni, abychom hledali jejich smysl a originálním způsobem žili jejich obsah. Buďme nápadití, tvořiví, odvážní! Vytvořme novou kulturu, která se vzpírá všem pozemským očekáváním. Žijme evangelium ve své módě, životním stylu, názorech. Ženy ať jsou krásné, vkusně ozdobené, laskavé, ať mají oporu v nás, mužích. My máme být rytíři, kteří jsou ochotni prolít krev za Krista, své ženy a děti. Buďme radostní, ne afektovaně upjatí, ustrašení pseudokřesťané, kteří v sobě neustále nosí zahořklý pocit méněcennosti, jenž se mísí s pyšným pohrdáním nevěřící masou. Zdroj a původce naší nadpřirozené radosti a vysvobození – Ježíš Kristus Vševládný – přemohl tento svět.

Novozákonní závoj žen prošel stejně jako celý kosmos vzkříšením. Už to není negativní ustanovení Starého zákona, ale projev proměněné přirozenosti ženy, která spolu s Kristem vstala z mrtvých. Tajemnost je jedním z nejzákladnějších rysů ženy, oč vyšší je pak její hodnota, když se sama vzkříšená halí do vzkříšeného závoje!