Úryvek z práce o ikonách

Obraz a jeho zařazení do liturgie

 

Smysl ikony je patrný až z jejího zařazení do liturgie, liturgie sama je ikonou celé ekonomie spásy (Evdokimov 1959, 224). Prostor chrámu předsavuje nebeskou svatyni. Je završen kupolí s ikonou Krista Pantokratora obklopeného anděly a společenstvím svatých. Velmi hlubokou reflexi liturgického prostoru nabízí P. Evdokimov (1959, 225) ve své knize Orthodoxie:

 

My, kteří chvalozpěvem andělů tajemně představujeme cheruby, kteří zpívají životodárné Trojici hymnus Třikrát svatý, se stáváme velmi reálně účastnými božské liturgie. … Liturgie zde na zemi je ikonou té nebeské a lidé jsou obrazy služby andělů, kteří se Bohu klanějí a modlí se k němu. Je to účast a přítomnost. Každičká část stvoření pronáší eucharistickou modlitbu: přinášíme ti tvé z tvého. V tomto nesčetném shromáždění věřící nahlíží tajemství Boha, vidí jeho prvorozence, apoštoly, mučedníky a svaté neobyčejně přítomné, má s nimi účast na nebeském eónu. Účastní se bohoslužby spolu s anděly a zpívá Duch Krásy: Na tvých svatých ikonách nazíráme nebeské svatostánky a jásáme posvátnou radostí.

Kupole osazená křížem je místem styku s nebeským světem. Nebe proniká do vnitřního prostoru chrámu, naplňuje kupoli a zjevuje Pantokratora ve společnosti andělů. Ikona zvaná „Spravedliví v ruce Boží“ je představuje jako ty, kdo se vzpínají k otevřené ruce Pantokratora s prosbou, aby z nich učinil svatý sobor (shromáždění). Rostliny se pnou po sloupoví a rozvíjejí se v rajské květy, v jejich stínu se to hemží zvířaty. Jediným mocným gestem nasměrovává ruka Boží shromáždění k jádru liturgie, které představuje ikona večeře Páně, umístěná nad královskou branou. Na stropu centrální apsidy je vyobrazena Bohorodička v postoji orantky či Zdi nezdolatelné. Hodigitria představuje pozemskou církev, která vede všechny lidi ke sjednocení v Těle Kristově. Ikona poukazuje k východu. Kříž umístěný na příčce naznačuje, odkud přijde Kristus ve slávě, aby usedl na trůnu zobrazeném nad oltářem: je stejně tak Soudcem jako Snoubencem, který slaví své mystické zásnuby s církví-Nevěstou. Ikona Synaxe představuje shromáždění andělů. Syn v trojitém kruhu sfér označuje absolutní střed. To je nebeská liturgie, andělé zjevují Krista – nejvyššího Velekněze – aby světlo Evangelia a svatost Spasitele, obrazu Božího, osvítilo zrak věřících (srov. 2 Kor 4,4). Kosmická radost, která se zakládá na přítomnosti Království, obklopuje Bohorodičku. V každém okamžiku, a zejména během liturgie je všechno v očekávání svatých tajemství, v očekávání eucharistie. Tak silný pocit věčného života vychází z přítomnosti napjaté k nebeské liturgii.

 

Proto, aby se obraz mohl stát součástí liturgie, musí být v jistém smyslu trojrozměrný, to, co zobrazuje, musí být hluboce vkořeněno ve skutečných dějinách (to; iJstorikovn), dále je nutné, aby měl obraz rozměr přítomnosti (to; nu`n) a přesahoval do věčnosti (to; e[scaton). Vynechání rozměrů přítomnosti a věčnosti by z ikony činilo pouhou ilustraci. Proto přistupme k jejich postupnému osvětlení.

 

To; iJstorikovn

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Tento život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven (1 Jan 1,1-2).

 

Náměty posvátných obrazů vycházejí z autentické, historicky doložitelné zkušenosti církve se vtěleným Slovem v Ježíši Kristu. Apoštolové a jejich nástupci hlásali a hlásají stále totéž evangelium všemu tvorstvu v moci Ducha svatého, kterého církev přijala během letnic v Jeruzalémě. Ježíš Kristus před svým nanebevstoupením mluví o Duchu jako o Duchu pravdy, kterého pošle od Otce (J 15,26), ten uvede apoštoly do veškeré pravdy (J 16,3). On je garantem pravdivosti tradice, kterou církev autenticky nese od svého počátku[1]. Obraz zjevuje pravou[2] podobu Krista a svatých, proto je zážitek autentický, jako kdyby člověk stál před živými bytostmi (Dagron 1991, 23-24). To vylučuje pouhé symbolické naznačení, k němuž se v r. 692 vyjádřil sněm v Trullách  (viz pozn. 33) či Synodikon orthodoxie[3] (Synod. 76) v r. 843.

Jedině v tomto duchu může být ikona věrohodnou vzpomínkou (uJpovmnhsi~, ajnavmnhsi~) na události, které se skutečně staly. Může tedy plnit svou pedagogickou funkci při šíření a upevňování víry, zejména mezi lidmi negramotnými - sv. Jan Damašský mluví o knihách nevzdělaných (De imag. III,9) a podobně i papež Řehoř II. (590-604) v dopise biskupu Serenovi z Marseille[4]. Jan Damašský dále pojímá obraz jako triumf (qrivambo~), zviditelnění a památku na vítězství slavných, ctnostných lidí a na posměch, který sklidili poražení a ponížení (De imag. III,10). Ikona Krista Pantokratora je triumfem hypostatické unie, nerozlučného spojení božství a lidství. Lidství je zobrazeno ve stavu zbožštění, je historickým zjevením Boží tváře. Ikony jsou vyznáním (oJmolovghsi~), manifestem víry ve vtělenou přítomnost Slova Božího (Synod. 63-67) a potvrzují to, co se předává slovy[5] (Synod. 68-71). Role ikonopisce je stejná jako zvěstovatele evangelia, jen jeho jazykem je řeč barev. Jeho osoba ustupuje do anonymity, obraz se odkrývá a tvoří sám (Dagron 1991, 23). Ikona představuje druhé stvoření, které je Bohu podobnější než to první.

 

To; nu`n

Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy (2 Kor 6,2).

 

Ikona nahlížená z perspektivy přítomnosti je nová theofanie.  Sv. Řehoř Nysský ve své promluvě o zázračné ikoně v Kamulianě říká, že se toto místo stalo novým Betlémem[6] (Dobschütz 1899, 13**/16), a pokračuje, že ten, který se před věky zrodil z Otce a na konci časů se narodil z Panny, se pro svou dobrotu a nezměrné milosrdenství rozhodl, že se dnes a tady zjeví na posvátné ikoně… hned se objevila podoba jeho boholidského vzhledu a jeho přesvatý a nanejvýš pravý výraz, jak se dnes všem ukazuje[7] (ibid. 13**/2-3). Tutéž skutečnost vede v patrnosti sv. Jan Damašský, když nadšeně parafrázuje slova patriarchy Jakuba: viděl jsem lidskou tvář Boha a moje duše byla spasena (I, 22). E. Kitzinger (1954, 142-3) i P. Evdokimov (1959, 221-223) připomínají, že ikona je tajemstvím neustálé přítomnosti, znovuzpřítomnění (re-enactment) posvátných událostí. City jsou přitom popisovány jen velmi zřídka[8] (Gr. Nys. PG 46, 572C; Thümmel 1992, 290).

Ikona je pozváním věřícího k prorockému charismatu církve (Evdokimov 1959, 229), jak stojí v Synodiku (82-86): Těm, kteří uznávají a přijímají prorocká vidění ve formách a tvarech, v nichž je sám Bůh zjevil a jak je viděli proroci, těm, kdo se rovněž drží tradice, psané i nepsané, tak jak ji apoštolové předali Otcům, a kdo z tohoto důvodu zachycují na obrazech posvátné skutečnosti a ctí je, budiž věčná paměť[9]. Každý věřící se totiž stává účastným vidění, která Bůh odhalil prorokům a světcům.

Velkou pozornost zasluhuje asketický rozměr ikony, jelikož dopřává našim smyslům opravdový půst (srov. Dorotheus Doctrina 13,4; PG 88, 1792D). Uvádí je do smrti a zároveň křísí k životu světlem věčnosti. Ikona je postem očí, dovoluje jim opravdové vystřízlivění a proměnění působením energie Ducha svatého, který obraz zastiňuje. Ikona je putováním na horu Proměnění ve společnosti apoštolů. Jan Damašský ve své homilii na Proměnění Páně vykládá tuto událost mimo jiné z pohledu apoštolů. S nadsázkou řečeno, Kristus se vlastně vůbec neproměnil, proměnily se pouze smysly apoštolů[10] (In Transfig. 12; PG 96, 564C), aby mohly vnímat slávu jednorozeného Syna, které nebyl nikdy zbaven. Právě zapojení smyslů do naší cesty ke spáse je velmi důležitým momentem v teologii sv. Jana, jenž s jistotou tvrdí: Zasvětíme-li své smysly, pak také jejich prostřednictvím přicházíme do společenství s Bohem, oproštěni od ruchu světa kolem nás, ocitáme se uvnitř sebe, kde velmi zřetelně vidíme království Boží[11] (In Transfig. 10; PG 96, 561AB).

Performativní charakter ikony vychází z jejího úzkého sepětí se slovem a jazykem liturgie. Církev pronáší slova liturgie performativně, tedy zároveň uskutečňuje to, co hlásá v moci Kristově. Jednou z vlastností performativu je nemožnost popřít jeho pravdivostní hodnotu[12]. Přísně vzato, čistými performativy jsou pouze křestní formule a slova ustanovení eucharistie. Ikona, přestože mlčí, deklamuje nevývratné pravdy, a nejenže je oznamuje, ale neustále se stávají skutečností. Ikona Krista Pantokratora zvěstuje jeho všemohoucnost, a proto před ní prchají zlí duchové. Ikona je tedy exorcismem. Její působnost není omezená vírou či nevírou pozorovatele, je na ní naprosto nezávislá. Zázračnost ikony je dána jejím spojením s prototypem, v němž přebývá (ejnoivkhsi~) Duch svatý. Obraz je však „pouze“ zastíněn jeho milostí (ejpiskivasi~, mj. i Matka Boží byla při početí Pána zastíněna Duchem svatým), působí uzdravení stejným způsobem jako Ježíš během svého života na zemi. Je to autentický dotyk Spasitele jako při uzdravení slepého. Pokaždé se jedná o opravdové setkání s Kristem, s jeho mocí – o zkušenost osobního setkání s vtěleným Slovem, kterou nese církev v tradici.

Stálost kánonu ikon je snahou zabránit posunu a zkreslení věrohodnosti této zkušenosti (Mansi XIII, 252; Florovsky 1950, 93). Tím tedy plní totéž poslání jako eucharistie. Ikona není pouhá vzpomínka, ale pozvání ke společenství s osobami na obraze. Zvou nás mezi sebe, do svého středu, abychom se jim připodobnili – je to cesta zbožštění pomocí vstupu do nebeské reality.

Nahlížením ikony svaté Trojice věřící nazírají dokonalou církev tří božských osob, jejich věčné společenství, obcování. Ikona je průvodkyní (conductrice), která se staví na místo archetypu pozemské církve tvořené lidmi, dělá ze sebe duchovní normu lidské existence (Evdokimov 1969, 82).

 

To; e[scaton

...ale uvidíme tváří v tvář (1 Kor 13,12)

 

Ikona představuje člověka a svět v jeho eschatologické perspektivě. Je zjevením věčnosti v čase, vítězstvím nového řádu nad chaosem, proto postrádá pozemskou logiku. Zvěstuje tomuto světu, který je posedlý svou objektivitou a racionalitou, poselství, že k naplnění všeho dojde až na věčnosti. Zdůrazňuje, že logika a moudrost evangelia odporuje logice světa (1 Kor 1,21). Ikona je viditelným bláznovstvím pro Krista, soustavně frustruje rozum, upozaďuje jej a zdůrazňuje, že víra má metalogický charakter (Ouspensky 1992, 191). Zobrazuje nový pořádek v novém stvoření, svět ikony není ovládán lidskou racionalitou, ale božskou milostí. Osoby nevrhají stíny, protože všechno je prostoupeno světlem. Svět kolem proměněného člověka se také mění: divoká zvířata v Ježíšově blízkosti krotla (Mk 1,13), cítila z něho totiž vůni neporušeného lidství.

Ikona představuje onu úzkou bránu, která vede k životu (Mt 7,14). Její perspektiva je obrácená, převrací svět naruby, hlásá jeho metanoiu, změnu smýšlení, vykoupení. Spása není pouhá morální očista, zproštění rozsudku smrti, nýbrž nejhlubší ontologický zvrat. Svou hloubkou předčí samotný pád do hříchu. Ikona nezobrazuje člověka přirozeného, ale nadpřirozeného, eschatologického. Není sentimentální, neklade si za cíl vzbuzovat soucit a glorifikovat přirozenost. Vytváří životodárné a plodné napětí mezi současností a cílem věcí.

Ikona Krista Vševládného, v němž všechna proroctví nalezla své ano, představuje skutečné eschaton veškerého stvoření, viditelného i neviditelného.

Silně eschatologický náboj má rovněž obraz Proměnění Páně. Liturgicky se tento svátek slaví v srpnu (6.8.), což je poslední měsíc byzantského kalendáře. Církev hledí na zářícího Krista, jenž se před zraky apoštolů proměnil. Dnes září průrva nepřístupného světla (In Transfig. 2), jásá sv. Jan Damašský a pokračuje: Když Kristus - Skála pootevřel sluj svého těla, vyšlehlo nesmírné množství pronikavého světla a jako blesk ozářilo všechny přítomné (ibid. 2). Apoštolové se stali svědky toho, co je předmětem naděje celého kosmu (ibid. 14). Zahlédli slávu Božího království, které přišlo se svou mocí (Mk 9,1). Svět této ikony upadá v nejhlubší mlčení. Nastala totiž metamovrfwsi~ - proměnění. Obraz nejenže člověku zjevuje svět v proměnění, ale také mu dovoluje na něm získat účast. Zve nás, abychom se stali Bohu podobnými, došli svého cíle a byli suvmmorfoi – stejného tvaru (Alexander 1953, 50 et 56).