Derviš a smrt

Když Meša Selimović (1910-1982) vydal v. 1966 tento svůj román, nikdo neměl ani tušení, jakého přijetí se dočká. U současné literární kritiky byl pro svou dosavadní tvorbu zapsán jako průměrný autor. Nicméně románem Derviš a smrt si získal přízeň náročných kritiků. Přijetí může být na jednu stranu výrazem opravdové kvality, na druhou stranu bezmocným gestem, jímž se zakamufluje bezradnost a nepochopení. Je otázka, nakolik tito pánové pronikli do složitosti Selimovićovy knihy. Objevovaly se názory, že je toto dílo manifestem proti zrůdnému stalinismu. Ať je tomu jakkoli, domnívám se, že zcela právem se tato kniha dočkala pozornosti.

Otevřeně přiznávám, že pochopit toto dílo rozumem je nad mé síly. A snad by si to autor ani nepřál. Lze zracionalizovat a pochopit hlubokou tíseň, která se vine celým románem?

Jméno hlavní hrdiny (nebo spíš zkrachovalého antihrdiny?) je samo o sobě výsměchem. Šejch Nurudin – Světlo víry – se sám sebe ptá, jakým je světlem. Patří totiž mezi muslimské mnichy – derviše – a svůj život zasvětil upevnění víry ve společnosti a šíření řádu. Líčí svůj příběh pomalu, detailně, s překvapující upřímností. Nemá co ztratit. V mládí přišel o všechny své tři bratry a osiřel. Jakákoli vzpomínka mu působí nesnesitelná muka, a tak se stůj co stůj snaží na všechno zapomenout. Snad tento nesnadný vstup do života napomohl jeho citovému ztvrdnutí. Kategorie jako řád a spravedlnost zastínily smilování a soucit. Navenek asi působil velmi suverénně, přesto celý život nepřestal usilovat o opravdové přátelství, kterého se dočkal od Hasana, člověka naprosto opačných vlastností. Nurudin se zoufale zmítá mezi pocity viny a neviny a Hasan se ho s jemnocitem snaží přivést na cestu pokoje. Derviš hledá útěchu a jistotu v modlitbě. Na tom by nebylo nic špatného, jen kdyby to nečinil na úkor lidskosti. Když byl posléze požádán, aby se zastal  Haruna, byl celý nesvůj. Svou neústupností si nezískal sympatie prostých lidí, pro něž spravedlnost a slitování tvoří neoddělitelnou jednotu. Harunova smrt znamenala pro derviše velký zlom. Zlomila totiž jeho nelidskost.

Po svržení místní samosprávy byl derviš dosazen na místo kádího pro svou pověst neochvějného strážce spravedlnosti. Vezír v něm viděl svého spojence a proto pečlivě zadržoval všechny stížnosti, které na něj směřovaly do rukou Vysoké porty v Cařihradě. Naprosto osudným se mu stal případ jeho jediného přítele Hasana, který urychlil jeho konec. Hasan jako pravý lidumil a zároveň obchodník se postavil vezírově vůli skoupit vydrancované statky po potlačené vzpouře v Posáví. Tím si jej popudil. Spadal pod soudní moc derviše Nurudina, který pod smrští výhružek a v osobní zbabělosti podepsal jakýsi cár papíru s rozsudkem nad jediným přítelem. Smyčka se kolem něj stahuje, může utéci, ale upadá do hluboké temnoty, z níž se vynořují dva světlé okamžiky jeho života: hrdinství ve vojenské operaci a láska (leč nenaplněná) k ženě. Představoval si, co by se stalo, kdyby šel v životě jinými cestami, než kterými se vydal. Ale sudba je neúprosná. Usoužil se k smrti.

Je zajímavé, jak se v románu mísí strohý islám s svatojiřským bujarým veselím, svět bosenských muslimů a dubrovnických křesťanů, svět temného, animálního, pudového lidského mysticismu s jasným a střízlivým nadlidským súfismem. Svět poskvrnění - miasmatu stejně jako v antické tragédii - a rituální čistoty, sterilní spravedlnosti a lidského soucitu.

Nestojí svým námětem román Derviš a smrt blízko italského Jména růže? Nehemží se Jméno růže zapšklými strážci pokladu vědění, kteří pro slovo vědět odvrhnou celý osobní život, odvrhnou člověka? Není jméno růže blízko nevyslovenému jménu jediné ženy, na niž myslel derviš Nurudin?

Ptám se, proč se vydali životní cestou, jakou si zvolili? Obávám se, že bránit řád a spravedlnost je důvod sice ušlechtilý, leč nevydá na celoživotní zasvěcení. Rovněž chorobná touha po vědění je modlou, která zastíní to podstatné. Obojí je v posledku modloslužba, v níž člověk nemůže najít naplnění. Modla má totiž jednu vlastnost: zlikvidovat v člověku pojem o pravém Bohu.

Nezažíval derviš něco, čemu karmelitánská tradice říká duchovní noc? Stav odloučení, zneuznání, opovržení a všeobecné temnoty. Stav, kdy se má člověk rozhodovat mezi pravou bohopoctou či modloslužebnictvím. Stav pouště, vystřízlivění a vyprázdnění – oné kenóze, o níž se mluví v souvislosti s Kristovým vtělením. Nic nelpěl na tom, že je roven Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z nás – zpívá sv. Pavel v jednom christologickém hymnu z listu Filipanům. Vím, že tyto řádky by pravověrnému muslimovi byly solí v očích a rouháním. Leč v západní civilizaci již od dob starého Řecka žárlivě střežíme cosi, čemu říkáme parrhésiá – svoboda slova. Takže si tuto výtku můžeme dovolit. Derviš nese znaky spasitele, ale bohužel se s námi úplně nesjednotil.

Největší rozdíl mezi křesťanským mnišstvím a touto cestou muslimského zasvěcení je v onom proč. Křesťanská odpověď je jasná: hrista radi. Mniši následují vtělené Slovo, nesnaží se hrát na všemocné opory řádu a víry. Zde na zemi předjímají život na věčnosti, celým životem poukazují na Pramen života. Špatná motivace mnichů ze Jména růže je o to horší, že oni poznali toto Slovo, které přebývalo mezi námi, a přesto je zastínili touhou po vědění. Není divu, že klášter zachvátila vlna neřestí.

Jediná žena, byť její jméno zůstává nevyřčeno, je pojítkem s pokojem, který zasvěcení pouze očekávají. Ach blažená léthé – zapomnění - a alétheiá – pravda a nezapomnění, která zasvěcence zjemňuje. Život na ostří břitvy, k němuž lze přirovnat život mnichů, je ve znamení velké rozervanosti mezi současností a věčností. Běda mnichu, který vzpomíná, přestává být bdělý, usíná a ochabuje v očekávání příchodu Světla, přestává hledět na konec (eschaton), který určuje smysl jeho života. Noří se do temnot dějin, místo aby předjímal jejich světlé vyvrcholení. Může se snad někdo provinit více? Nejde totiž o provinění vůči morálce, ale proti stavu, já nejsem tím, k čemu jsem povolán.

Co je poselstvím tohoto románu pro mě? Je to velký vykřičník na mojí cestě do budoucna. Zkoumám své povolaní, tuším, že jsem volán k tomuto stavu v křesťanském slova smyslu. A rád bych se vyvaroval všech těch karikatur zasvěcení, které obsahují oba zmíněné romány. Také jsem několikrát navštívil muslimské kraje na Blízkém východě a přes veškerou přívětivost místních obyvatel ve mně zůstávala nezodpovězená otázka, proč mi to tady přijde tak chladné, zákonické? Myslím, že odpověď skrývá samotné slovo muslim – otrok Boží. Jejich chápání vztahu k Bohu je diametrálně odlišné od toho našeho. Na tuto skutečnost mě upozornili syrští křesťané, které jsem navštívil v Kurdistánu. Všiml jsem si, že zásadně neklekají. A  když jsem se ptal, co je toho důvodem, odpověděli: Kristus-Bůh nás přece nazval přáteli, a ne otroky. 

Přes všechny rozdíly, které vytvářejí přehradu mezi světem islámu a křesťanství, lze nalézt spojovací most? Nechejme stranou víru v jednoho Boha, nesmrtelnost duše či poslední soud. Je to právě víra praotce Abraháma, která stojí na počátku dějin spásy. Sestupme k počátku a čtěme symboly, kterými Bůh mluvil. Nevzpomínejme, ale hleďme do Světla, v němž vidíme světlo, jak se zpívá v žalmech. V centru budiž člověk pozvaný Bohem k přátelství, a ne chladná spravedlnost a naškrobený řád. Tyto dva ušlechtilé ideály zní bez přítomnosti člověka dutě jako kov. Ale je to člověk, mediator Dei, který stojí uprostřed mezi Bohem a stvořením, pracuje k tomu, aby se Bůh stal vším ve všem a mohl zavládnout řád a spravedlnost.

Musím připustit, že v osobnosti Meši Selimoviće musel žít derviš-mystik, není možné, aby román o takové komplexnosti a architektonické provázanosti, vystavěl člověk na základě fantazie či vnějšího, nezaujatého pozorování. Anebo že by přece jenom v každém člověku žil nějaký ten mnich?